Září 2011

První jiskra Naděje..

25. září 2011 v 20:59 | Kristy |  JS Dolní Jelení
První jiskra Naděje, že život bude možná tak napůl dobrý jak býval.. což je skvělé, protože jsem se posledních dnů, od černého datumu- 7.8.10- mě stálo moc usilí, a já už nevěděla, jak a co udělat, abych netrpěla.. trpím pořád, ale možná to bude alespoň lepší.. dnešek jsem si užila, ale jak říkám, i když jsem potkala další, krásné, chytré koně, nikdy pro mě nebudou jako Tristan ♥, nikdy pro mě vlastně nebude JS Dolní Jelení jako Cetkovice.. Protože v Cetkovicích byl Tristan a to byl a je můj ŽIVOT. Můžu dopředu poděkovat, kdo se mi bude snažit pomoci, můžu poděkovat majitelce JS Dolní Jelení, koníkům.. že mi pomáhají, abych mohla zapomínat a vzpomínat bez slz.

Dnešek byl vyjimečný, protože mě dovolili vyhoupnout se do sedla ( westernového) devatenáctileté kobylky Barborky, která je krásná prokvetlá hnědka..
předtím jsme si vyklidili skříňky, zametli klubovnu, stáj, ometli pavučiny, muchlali se s koníkama ve výběhu, povídala si na slámě.. potom přijela Kája, Aďa a Evča.. Přivedli se haflouškové, Barborka, Čamuko, Kylie a po chvíli Gvela. Koníků bylo akrorát.. kdo na kom pojede?? Evča na Vikouškovi, Áďa na Vandičce, Kája na Čamukovi, Ell na Gvelunce a já jsem si směla vzít Barunku .. skvělá kobylka..

Vyjeli jsme ven.. má páku, takže hlavně opatrně!! Jela jsem dlouho druhá, zvykala si na "divné" sedlo, které jako kdyby všude tlačilo, neseděli mě třmeny.. no prostě hrůza :). Naklusali jsme po chvilce, nějak jsem si zvykla, ale držela jsem se chvíli sedla, protože Barborka valila jak šestiletá a ne skoro dvacetiletá :) Šla fakt krásně.. obdiv.. na svůj věk je zachovalá jak psychicky tak fyzicky.. jeli jsme po loukách, lesem, potkali Baruščinu majitelku, která šla s pejskama na procházku.. krásná vyjižďka, dlouho nezapomenu, asi nejkrásnější od té doby..

Potom jsme odstojili, odváděli do výběhů a Leona nám nabídla, abychom s Elčou vzaly na jízdárnu ještě Kismé, Moničinu sestru. Když ji Elča přivedla, všimla jsem si krvácející ranky ze zadní nožky. Ošetřila jsem to a mohlo se pokračovat. Po dramatickém hledání sedla, uzdečky a dokonce i beránku a dečky jsme mohli vyrazit. Hurá!

Jízdárna je velká, první šla Elča. Moc jim to spolu slušelo a šlo. Mělo se jen klusat, ale Kismé byla tak nedočkavá, že Leona dovolila nacválat. Kismé byla šťastná a Elča taky, pak jsem si na ní mohla sednout já.. -> Ta vyjížďka s Barunkou mi dala, že jsem mohla zapomenout, a cval s Kismé ( Kikinou -> "Kika s Kikou nacválají u A." =D) mi připoměl, že svět může být zase tak hezký, jak býval před Tristanem.. žila jsem "jen tak" bez své životní lásky a dělala, že ji ani nehledám.. že je v mém světě, světě Snů, kde se všechno uskuteční.. tak takové to bylo.. ta doba s Tristanem byla tak silná, že na ten vztah, který jsme měli, NIKDY ( slyšíš A.CH. ?? NIKDY!!!!) nezapomenu, i když nebyl můj, ani jsme spolu nevyhráli Velkou Pardubickou nebo nezajela těžké drezúry.. byla to moje láska, která žila v mém srdci a NIKDO to nemohl vidět a už vůbec cítit.. co že nebyl můj? Milovala jsem ho, jako kdyby byl.. Děkuji Baru a Kiko.. Děkuju.. díky vám dnešní den byl fajn.. Po dlouhé době, jsem nemusela brečet, přemýšlet ani klít a vzpomínat.. A i když vás ( zní to divně..) nebudu mít ráda jako JEHO tak jste mě hodně pomohli a obě pro mě znamenáte už teď dost..

Ps: Elča si vzala na starost Kismé.. můžu mít Barunku, Osude??

První návštěva JS

20. září 2011 v 19:09 | Kristy |  JS Dolní Jelení
Ahoj, takže možná i krutě, ale pořád na rovinu. Byla jsem vždycky upřímná a nehodlám to měnit :).

Bylo to domluvené, když jsme tam přijela tak nás Leona přivítala, ukázala ještě jednou nejzákladnější věci ( boxy, sedlovku, klubovnu). Líbil se mě strakáček Čamuku (ČT). Uviděla jsem ho hned, protože zrovna šel na řadu s kováním/ strouháním ? Hned nás Leona poslala pro dva haflingy ( Vanda a Viki).. vzala jsem se samozřejmostí Vandu, nechtěla jsem valáška ( i když za to samozřejmě celým jménem Viki nemohl..) Přivedli jsme je a Viki šel hned na řadu..
Koval ho mladý kluk, pomáhala nám Míša, která tam byla, později přišla i Kája, Áďa a Nikol. Míša nám pomohla s předním kopytem, po ostouháním si šla za Nortem. S Elčou jsme ho celého dodělali ( převážně Elča), potom přišla na řadu Barbora ( Bára), Gvela a potom Vanda, kterou jsme zatím jen strouhali ( skoro celou já). Měli jsme slíbenou vyjížďku ( asi na haflinzích), po páté hodině jsme měli nachystat Vikiho, pro nějakou holčičku, jen pár koleček a potom jsme měli jít my.. jenže po druhém kolečku na jízdárně začalo pršet.. mezitím okovali Kismé ( sestru Monii, Kismé i Monie jsou po Black Pot, Kismé tam má i odrostlejší hříbě Kylie kiss- Monika je teta :)), měla jsem čest poznat sestru Biga a Vanilla- Kaskadu.. je krásná.. má něco z obou :) Náhoda, že? Svět je malý :P. Dokovala se Vandička.. nakrmilo se, zametlo a jelo se domů. Poznala jsem ještě Evču, která jezdí taky o víkendech na haflinzích.. Koníky představím někdy příště.. teď se jdu učit, ale to sem už nepatří.. dobrou :) Kristy & Sis ♥

Miluju TĚ!!

19. září 2011 v 19:38 | Kristy |  Výcvik mladého hřebce
Dny po tvojí smrti byly hrozné.. chtěla jsem všechno rychle ukončit.. rychle, bezbolestně.. topila jsem se ve zpomínkách, v slzách.. milovala jsem ty chvíle, protože byly s Tebou!



Jenže pak jsem si řekla.. Proč? Čím byhc si pomohla? Musela jsem vzpomínat.. na každou chvíli s tebou.. jen dva měsíce a znala jsem tě.. nejlíp? Milovala jsem tě.. Dala bych VŠE, kdybys moghl nazpět.. Rakovina. Smrt. Vzpomínám na poslední pohlazení.. v Brně na klinice.. loučila jsem se s tebou.. pořád jsem věřila.. jenže.. potom příjezd do Cetkovic.. viděla jsem ten BOX.. to SEDLO.. tu UZDEČKU.. OHLÁVKU.. VODÍTKO.. BEZUDIDLOVKU.. STÁJOVKU nebo jen VAZÁK.. CEDULKU s tvým jménem.. to všechno jsem dělala pro Tebe.. milovala jsem tě.. byl jsi snad jediný kůň, s kterým jsem chtěla být.. šetřila jsem peníze, aby jsi mohl být v září můj.. buď pronájem a časem?.. moc děkuji.. naučil jsi mě žít! Jsi jediný KŮŇ, který za dva měsíce tolik dokázal.. hnout se mnou.. miluju tě a navždy budu.. :( ♥

Je pravda, že jsem si už vybírala kobylku.. potřebuju koně, na kterého se můžu opnout.. líbilo se mě tolik klisniček.. Nikdy už nechci hřebečeka ani valáška.. ty vždycky budeš kůň s velkým K.. nemůžu.. jen kobylu, klisnu.. Ty jsi ten NEJLEPŠÍ hřebec který existoval a kdo to neví, tak tě nemohl znát.. Milovat? Tebe..

Bez Tebe mi je, asi tak, jako kdybys mi vzal všechny barvy světa a zbyla mi v rukách jen černo- bílá.. ( Kristy S.)

Vzpomínky bolí, když vím, jak mi scházíš.. Jen s Tebou jsem mohla žít bez starostí.. Největší nepřítel je v životě SMRT..

Samota-- ON ♥-- láska-- sny o krásném životě, bestarostném.. o životě s NÍM -> pak přišla ona, řekla odcházím, vzala ho sama a já byla zase sama s polovičním srdcem a slzy na krajíčku vždy, když si na tu dobu vzpomenu..

Vážím si toho.. že DOUFÁM!

Je lepší žít s Nadějí a doufat, že Sny se jednou zase stanou skutečností, než vědět, že už to nebude nikdy tak jak bylo.. *

Kůň je součást vašeho života, vašeho srdce. ♥ Teď? Život nemá cenu, šanci.. nejdřív tamto a teď tohle, furt něco.. Život.

"Naděje umírá poslední." Co když dřív než Naděje zemře ten, kterého milujete?

Když jsem přemýšlela o Naději, říkala jsem si v duchu: "Lidé bez Naděje čekají na Smrt." Čekám na Smrt a nikdo mi nepmůže :( Promiň te za tuhle náladu :/

Život je SRÁČ -> Když se ptáš proč, odpovím Ti: "Myslím na něj a chybí mi víc než kdokoli jiný." Ty nechápavě potřeseš hlavou a odejdeš :( ♥

Tohle všechno je po 7.8.2008 kdy zemřel kůň mého srdce.. o pár týdnů později jsem napsala:

Každý jezdec dostal do vínku, že má koně svých SNŮ- můj byl TRISTAN. Miovat a nezapomínat.. ♥


Odešel KŮŇ mého SRDCE!!

19. září 2011 v 19:09 | Kristy |  Výcvik mladého hřebce

Na památku toho nejlepšího..

Tristana..



To už bude nějaký ten pátek, kdy jsem se rozhodla pro změnu jezdeckého oddílu. Ze stáje, která od mého bydliště byla vzdálena okolo pěti kilometrů jsem přestoupila na devadesát šest. Normální člověk si řekne: "Proč byla nucena to udělat? Co ji k tomu vedlo? Nebo snad není normální?" Nucena jsem nebyla, ale je možná pravda, že jsem nebyla úplně normální. Jenže bych to udělala znovu, měla bych, ale začít od začátku..


17.08. 2008 se nad vesničkou Cetkovice, na farmě "CH" narodilo klisničce Taře hříbě. Jeho otec, dnes už valach, Fondval, stál tehdy ve stáji. Hříbě tedy mohlo mít život klidný, mezi dětmi, s rodiči, lidmi, zvířaty, kteří si ho oblíbí. Jenže to ještě nemohl Tristan vědět, co dostal do vínku.

Vyrůstal jako normální hříbě, sice byl na ČT trochu menšího vzrůstu, trochu hubenější, nižší, ale co? To se někdy stává. Vyrůstal se svými třemi kamarády ve výběhu do osudné zimy, kdy měl první úraz, jizvu na levé přední noze nosil do konce života.

Malý hřebeček ale svůj úraz překonal, zabojoval a za pár týdnů mohl znovu ke kamarádům. Musel být šťastný, i když neměl stálého parťáka, člověka. Sice se o něj dvě holčiny zajímaly, ale jen tehdy, když měly čas, náladu, trpělivost. Tehdy jsem ho už znala, věděla jsem, kdo je, co dělá, co umí nebo spíš neumí, líbil se mi. Kvůli němu jsem změnila jezdeckou stáj a přidala se k farmě "CH" se svojí kamarádkou, která se začala starat o hříbě stejného věku jako Tristan.

Začala jsem se o Tristyho starat, pečovat o něj, čistit, kydat, vychovat, skoro nic neuměl. Později, jako kdyby úplně přirozeně, přišla nabídka na zaježdění. Přijala jsem s nadšením! Celé prázdniny v jeho sedle, ne, sedlo jsem nechtěla, na jeho hřbetu! Nic lepšího jsem si nedokázala představit!

První jízda na něm přišla před prázdninami, 16. května. Byl malý, hubený na to, že mu táhlo na tři, sedlo jsme sice měli, odlehčené, ale podbřišník nebyl, tehdy jsem jen vzala uzdečku, nauzdila jsem ho, kamarádky mě na něj vyhodili a my šli. Tehdy jsem si říkala, že nadcházející prázdniny budou nejlepší v mém životě. Hned v druhé jízda jsem si uvědomila, na kom sedím, pozdě. Hřebeček uviděl cyklistu, sedlo pořád nebylo a já po pár vyhození kopýtky a postavení na zadní, byla dole. Trochu vyklepaná jsem sedla znova a pokračovala. Nemohla jsem tušit, že díky jednomu pádu budu tři týdny neschopná jezdit, diagnosa zlomený prst, sádra, tři týdny v klidu.

I přes zlomeninu jsem zvládla jednu krokovku s vodičem, po sundání sádry další. Potom přišly první klusovky, cvalovky, jízdárna, začala jsem jezdit na louky, brát mu kopyta, protože neuměl vůbec nic. Mezitím mu začala otékat brada. Veterináři mu dávali injekce, navrhovali klid, pohyb, výběh, box, vysazování jídla, přidávání vitamínů. Nic nezabíralo. Koník hubnul, otékal a jediné, po čem byl v pořádku, byla vyjížďka. Jen po vyjížďce, když jsme přijeli, byl v pořádku a mohli jsme vyjíždět s nateklou pusinou.

Musela jsem odjíždět domů. Odjížděla jsem vždy od koně, který byl ještě celkem zdráv, přijížděla ke koni, který vypadal každou chvíli na udušení. Nikdo nevěděl, co s ním. Jen já věděla, že je to Kůň SNŮ, že ten hnědáček s přerušovanou lysinkou může být kůň, který je souzen mě. Jen o NĚM jsem snila, že si ho koupím, že si ho dám do pronájmu, že ho budu denně čistit, jezdit, později připravovat na nějaké závody, že budeme chodit na procházky. Že budeme spolu. Osud to chtěl jinak.

Odjížděla jsem na pět dní domů, nedalo se nic dělat. Koník stál ve výběhu, když jsem odjížděla, nechtěl moc žrát, ale ještě něco trochu zkousl, když jsem přijela, měl teplotu, oteklý až za ušima, odmítal sežrat mrkev! Veterináři navrhli veterinární kliniku Brno. Přijali jsme. Jela jsem s ním v přepravníku, kousek. Uklidňovala ho, jak mu bude dobře, jak ho vyléčí, jak znovu pojedeme na louky, které měl tak rád. Pamatuji na jeho poslední vyjížďku se mnou na hřbetě, na bezudidlovce, bez sedla, krokovka, takový jsem měla nejraději.

Udělali mu plno vyšetření, u některých jsem i byla. Choval se tak normálně, někdy apaticky, ale pořád tak nějak "zdravě" v mých očích. Všichni to viděli, jen já ne. 8.8. měl přijet na farmu, domů. Jenže nepřijel. O den později jsem se dozvěděla, že má rakovinu, že umírá. Musela jsem za ním. Vypadal tak zdravě! Doufala jsem, doufala jsem, jenže zbytečně. O den později, k ránu, jsem se dozvěděla zprávu, kterou všichni kromě mě čekali.

I když jsem ho znala jen z okamžiků a potom jsem měla čest ho dva měsíce zaježďovat, navždy to bude kůň mých snů. Hříbě mých snů. Ani nevím, jestli někdy dokážu přijít do stáji, chybí mi, ale to ani nemusím říkat. Stačí se kouknout na jeho stájovku a hned cítím, jak hodně mi chybí, a hlavně, bude na památku koně Tristan, který si vytrpěl do života dostat takovou nemoc, pro bojovníka, který tam dlouho čekal, až ho někdo bude brát vážně, pro hřebečka, který vyhrál první místo v mém srdci. Pro Tristana, který umřel týden před svými třetími narozeninami. Navždy v mém srdci, lásko.. ♥